Novopozitivismus (logický pozitivismus, logický empirismus) vznikl ve dvacátých letech 20. století jako filosofický směr, který si klade za úkol řešit vztah filosofie a vědy v otázce relevance výpovědi o světě. Ti, kteří stáli u zrodu Filosofové a filosofující vědci sdružení ve Vídeňském kruhu: M. Schlink, R. Carnap, O. Neurath, V Kraft, K. R. Popper… Názorově navazovali na myšlenky tradičních empiristů J. Locka, G. Berkelyho, D. Huma, J. St. Milla. Dalším předchůdcem novopozitivistů byl E. Mach (* Přerov) a to ve svém empirickém východisku. Autorem názvu pozitivsmus byl francouzský filosof A. Comte. Velkým impulzem pro vznik této teorie byla práce Tractatus Logico-Philosophicus, kterou napsal Ludwig Wittgenstein. Tuto filosofickou koncepci nelze naprosto jednoznačně a systematicky charakterizovat. Vývoj tohoto filosofického proudu zahrnuje širší časový i prostorový rámec, Vídeňský kruh, berlínská škola, lvovsko-varšavská logická škola, vlivy na filosofii v USA ve 40. až 50. letech. Základním postulátem obsaženým ve všech pracích byla představa, že jediné poznání, které je adeptem na skutečné poznání je poznání vědecké, že pouze věda může prezentovat věrohodné výsledky, které mají objektivní platnost a pravdivost. Tyto výsleky mohou být základem pro vytvoření racionálních základů lidského myšlení. Zároveň i odlišují a eliminují všechna jen zdánlivá tvrzení nevědecké metafyziky. Novopozitivisté považovali filosofické úvahy postrádající souvislost s vědeckými procedurami a postupy za metafyziku. Novopozitivisté sami se pak považovali za vědecké filosofy a pozitivistická filosofie s stala synonymem pro vědeckou filosofii. V dalším se příspěvek zaobírá otázkami, které znatelně ovlivnily filosofické myšlení a koncepce vědy (jako jediný prostředek poznání skutečnosti). [editovat] Empirismus Z pohledu novopozitivismu má věda empirický původ. Experiment a vědecké pozorování jsou základem vědecké