Historie neziskového sektoru v ČR

Seminární práce

„Historie svobody sdružování byla na území České republiky vždy bohatá. Tento fakt byl dán nejen tradičně silným sociálním cítěním obyvatel, ale i specifickou rolí, kterou různé občanské spolky hrály v dobách národnostního i politického útlaku.“ [1] Kořeny dobročinnosti a humanitárních aktivit v českých zemích jsou neodmyslitelně spojeny s křesťanskou filozofií. Charitativní činnost, která vycházela z učení o lásce k bližnímu, se zaměřovala zejména na péči o chudé, sirotky, staré lidi a zdravotně postižené. Již od 13. století vznikaly nadace, které byly zaměřené především na podporu církví a duchovního vzdělávání. Husitská revoluce však oslabila postavení katolické církve na poli filantropie, posílila vliv městského stavu a dobročinným aktivitám se významně začaly věnovat řemeslnické cechy. K obnovení dominantní pozice katolické církve došlo až po roce 1620 za podpory Habsburského státu formou tzv. rekatolizace. Vliv církve byl citelný zejména v oblasti školství. Pod vlivem myšlenek humanismu stát svou moc nad církví postupně upevnil natolik, že ji začal ze sociální péče a vzdělávání vytlačovat. V době vlády Josefa II. bylo mnoho klášterů a mnišských bratrství zrušeno a jejich vlastnictví předáno světské charitě a nadacím, založeným pro humanitární účely. Nadace byly pod státním dohledem zemské vlády.

Nový impuls pro rozvoj spolkové činnosti přineslo Národní obrození v 19. století. Jak již samotný název tohoto období naznačuje, společenský život byl velmi ovlivněn národnostními emancipačními snahamy, které se projevovaly v oblasti neziskových aktivit. V této době vznikla řada vlasteneckých spolků na podporu umění, vědy, kultury a vzdělávání, z nichž některé, například Sokol a Mánes, přetrvaly do současnosti. Vznik Československé republiky v roce 1918 umožnil další rozvoj neziskových organizací, které v té době byly zřizovány na základě spolkového práva a zahrnovaly celou